Osud
Od odchodu Biggi to šlo s Enricem z kopce. Nemohl na ni nemyslet, všechno mu ji připomínalo. V práci i doma. Když viděl Biggiino "miminko" okamžitě si na ni vzpomněl. Všude kde byl, byla i Biggi. Doma neviděl jen obyčejný kuchyňský stůl, ale stůl u kterého spolu večeřeli. Viděl krb u kterého se poprvé milovali. Při každé takové vzpomínce mu na tváři naskočil úsměv. Ale když si uvědomil, že je jeho láska pryč a že už se nevrátí, bylo mu do breku. Snažil se najít nějakou útěchu, zapomenout. Alespoň na chvíli. Nevěděl jak. A tak jako to dělá spousta lidí, i Enrico si krátil čas chatováním na internetu. Dal si přezdívku Ramon a bavil se o všem možném i nemožném s různými lidmi. Tak se dostal do "jiného" světa a nemyslel tak alespoň na chvíli na svoje trápení.
Aniž by o tom Enrico věděl, Karin chodila na chatu do stejné místnosti. Po tom citovém blázinci (jinak to snad ani nejde nazvat) co prožila když odešel Michael, zemřel Thomas a odjely holky se cítila sama. Měla potřebu si s někým jen tak popovídat. Karin si na chatu říkala Nora. A díky kličkám osudu si psala ráda s kým jiným, než s Ramonem. Byla s ním legrace a cítila se s ním tak nějak spřízněná. A tak Karin trávila čím dál tím víc času chatováním.
Až jednou došlo k nevyhnutelnému. Ramon a Nora si domluvili schůzku. V krásné restauraci. V takové, kde si musíte místo rezervovat předem, jinak pro vás nenajdou volnou ani židli.
Karin se oblékla a upravila. Vypadala nádherně. Aby ne, dala si záležet. Cítila totiž, že k tomu dnes dojde - že se dnes zamiluje...
Enrico na tom s přípravou nebyl lépe. Vzal si na sebe nejlepší košili, dokonce i sako. A hodně dlouho mu trvalo než se rozhodnul, jestli si vezme kravatu, nebo to bez ní bude lepší. Nevěděl proč, ale ze schůzky byl docela nervózní.
Krásná Nora seděla u baru a čekala až se objeví Ramon. Přemýšlela, kdo by to mohl být, jak asi vypadá, jestli je hezký, ale nikdy by ji bylo nenapadlo, že ten záhadný, zábavný a milý Ramon je ve skutečnosti Enrico. Než přišel. Když ho uviděla a došlo jí to, musela se tomu smát. Už věděla proč si Rico půjčuje Höpplerův notebook. Že ve skutečnosti neposílá e-maily, ani nehledá na internetu paní na úklid... znovu se rozesmála, když se jí vybavily všechny ty hlouposti které si Rico vymýšlel když se ho ptali co pořád dělá u toho počítače.
Enrico nečekal dlouho, když v tom se tu najednou objevila Karin. "Co ta tu dělá?!" pomyslel si. "Ahoj Enrico, co ty tu děláš? Čekáš společnost, snad ne nějakoku dámu. Znám ji? Můžu si přisednout?" vychrlila na něj. "No, moc mi to vhod není" stačil říct Enrico ale nebylo mu to nic platné. "Myslím, že už nepříde" prohodila Karin. "Ale jo, příde" oponoval jí Enrico. "Nečekáš tu náhodou na Noru?" zeptala se Karin. "Jak to víš, ty Noru znáš?" zeptal se Enrico. "Neznám, ale znám jeden chatroom kde si všichni dávají legrační jména. Jeden si říká Ramón" odpověděla se smíchem Karin. Enricovi to došlo a v tu chvíli by se nejradši propadnul. "Mě to moc k smíchu nepříde, Karin" řekl když viděl, jakou srandu z toho Karin má. "No tak si říkej třeba Rambo, chlape" smála se Karin.

Nakonec se rozhodli na tu slíbenou večeři zůstat. Čas jim spolu utíkal rychle a výborně se bavili.
...
Když pak Karin ležela v posteli, přemýšlela. Dlouho. Nechtěla, bránila se, ale její srdce bylo silnější. Zamilovala se do Enrica.
Ten usínal opět sám, jak jinak. Znovu se trápil, znovu myslel na Biggi. Jak se asi má? Co dělá? Je šťastná? Myslí na něj někdy? Cítil se strašně sám. A to mu na večeři s Karin bylo tak dobře...
...
Občas si ještě na setkání Ramona a Nory vzpomněli, zasmáli se tomu, ale to bylo tak všechno. Jen někdo hodně vnímavý by si všimnul toho co viselo ve vzduchu. Toho nepatrného jiskření mezi Karin a Enricem. Když se omylem dotkli, když spolu mluvili...
Pomalu ale jistě mezi nimi vznikal ten krásný a vzácný cit, láska.
...
Při představě že bude večer zase sám, bylo Enricovi smutno. "Karin, nezopáknem tu večeři, co ty na to?" zeptal se. "Proč ne, co třeba hned dneska?" odpověděla překvapená Karin.
Bylo přesně devět když Karin zazvonila u Enrica. Slíbil, že uvaří Fetuchiny , jeho specialitu. "Pojď dál Karin. Večeře je hotová" pozval ji Enrico dovnitř. "Krásně to voní" pochválila Enricovi jeho výtvor. Měl radost, dával si záležet aby to Karin dnes večer chutnalo. Po výborné večeři zatopil Enrico v krbu a otevřeli víno které Karin přinesla.
"Enrico" ozvala se Karin. "Copak je?" zeptal se. "Chci... musím ti něco říct. Vím, že bych neměla, ale... ale já už nemůžu. Enrico, já tě miluju!" vychrlila na něj Karin dlouho zatajovanou pravdu. "Ne... to... to přece nejde... Biggi, ona... já..." koktal Enrico.
"Rico, já vím, já mám Biggi moc ráda, věř mi. Bolí to, ale nemůžu si pomoct, nejde to."
"Já... já tě..." nevěděl co má říct. Viděla na něm jak rád by jí teď objal a řekl jí jak moc jí miluje, musela to na něm poznat. Ale co Biggi?
"Rico, prosím, nebraň se tomu..." zašeptala Karin. Jako by slyšel sám sebe když tehdy přemlouval Biggi.
"Karin... já... tě taky miluju!" Nemohl jinak. Do očí se mu draly slzy z té směsi citu, lásky, bolesti, štěstí a smutku... Karin na tom byla stejně. Cílita k němu tolik lásky a něhy. Teď, když si vyznali lásku, dali svým citům průchod. Dlouho se objímali, líbali, hladili,...
S prvním paprskem slunce se Karin probudila. Zřejmě včera usnuli na pohovce, ani neví jak. Podívala se na Enrica který ležel vedle ní a ještě spal. Byl k ní přitulený. Opět pocítila tu obrovskou lásku. Ale nemohla zapomenout na Biggi, byla to přece její kamarádka. Nejlepší jakou kdy měla.
...
Enrico s Karin se rozhodli, že budou držet svůj vztah v tajnosti. Prozatím. Před kolegy v práci se chovali jako kamarádi. Ale v soukromí spolu prožívali spoustu krásných chvil.
...
Byl pošmourný, zamračený den. Enrico, Karin a Gina měli službu. Jako obvykle je volali z centrály, oni odletěli, no prostě jako vždycky. A jako vždycky se Karin s Ricem chovali profesionálně a nedávali na sobě nic znát, přesto se milovali. Zdálo by se, že je to jeden z těch normálních, obyčejných dnů. Ale nebyla to pravda. Něco se mělo změnit.
Když se vrátili z výjezdu, čekal venku Petr. "To bys Enrico neuhodl, co se stalo" řekl. "Co?" zeptal se Rico. "Podívej" řekl Petr a ukázal směrem ke dveřím. Ty se otevřely a v nich stála Biggi. Biggi, v celé své kráse. Dívala se na Enrica těma svýma nádhernýma očima. Byla napnutá, nevěděla jak Enrico zareaguje. Ten se na ni jen nevěřícně díval. Pak se k ní rozběhl a pevně ji objal. "Tolik jsi mi chyběla, Biggi!" "A jak ty mě, kdybys věděl..." smála se Biggi.
Karin to celé sledovala od vrtulníku. Bolelo ji to, ale zároveň byla šťastná za Biggi. I za Enrica, věděla že ji miluje.
Biggi táhla Rica dovnitř, měli si toho tolik co říct... Enrico se podíval na Karin. Nevěděl co má dělat. Miloval Biggi a byl rád že je zpátky, ale Karin miloval taky.
Petr vzal za Enrica službu aby mohl s Biggi odejít. Ti byli šťastní, mluvili spolu snad hodiny. Když je to přestalo doma bavit, rozhodli se udělat si výlet. Chtěli jet na základnu, aby Biggi pozdravila kolegy se kterými ještě nemluvila. Cesta ubíhala rychle, Enrico řídil moc dobře. Biggi ho po očku sledovala a spokojeně se usmívala. Nemohla to bez něj vydržet. Udělala by cokoli aby s ním byla. Klidně s ním bude mít děti a bude domácí puťka. Netušila jak moc ho miluje a že vůbec může člověk někoho tak strašně milovat.
Oba přemýšleli, měli o čem a tak bylo po cestě ticho. Najednou se před nimi objevilo černé sportovní auto. Řítilo se šílenou rychlostí přímo na ně. Seděl v něm jeden kluk z bohaté rodiny, takový typický snob. Auto si právě pořídil. Byl to zapít s kamarády v hospodě. Měl už hodně upito, ale chtěl vyzkoušet, co nové auto dovede. Enrico už nestačil nic udělat, jenom strhnout volant prudce doprava. Ozvala se rána, bylo to jako ve zpomaleném filmu.
Na základnu přišlo hlášení z centrály. Vážná dopravní nehoda, nedaleko od základny. A tak vyrazili. Karin, Petr a Gina. Netušili jaký hrozný pohled je čeká. A už vůbec ne, že zranení jsou právě jejich kolegové. Když to zjistili, krve by se v nich nedořezal. Kluk z auta na tom nebyl tak špatně, měl nějaké zlomeniny a lehká zranění, hlavně byl v šoku. Ten ale nikoho tak moc nezajímal. Biggi byla v bezvědomí, ale Petrovi se jí brzo podařilo probrat. "Měli jste nehodu" vysvětloval jí. "Nehodu? A co... co Enrico?!" ptala se zmatená Biggi. "Nevím, je u něj Karin. Vydrž, jdu se tam podívat."
Enrico na tom byl nejhůř. Měl otřes mozku a zřejmě i vnitřní zranění. Karin byla bez sebe strachy, ale zůstala naprosto profesionální, dávala Petrovi příkazy a celkem se jí podařilo Enrica stabilizovat. Biggi i přesto že jí bylo špatně, nemohla vydržet jen tak sedět. Musela se jít podívat jak je Enricovi. Srdce se jí svíralo když se k němu blížila. Ležel celý od krve na zemi, měl kapačku a vůbec se nehýbal. Když to viděla, rozplakala se. "Biggi, co tu děláš, nemáš chodit, sedni si!" rozčiloval se Petr když Biggi viděl. "Ne, Karin, prosím.... prosím, musíš ho zachránit, Karin, on mi nesmí umřít..." plakala Biggi. "Neboj se Biggi, nikdy bych nedovolila, aby Enrico umřel!" odpověděla Karin a pokračovala v jeho zachraňování. "Gino, letíme!" volali Karin s Petrem a nakládali Biggi i Enrica do vrtulníku. "Samozřejmě..." odpověděla Gina, která celou situaci nevěřícně pozorovala. Nešlo jí to do hlavy. Přece to nemůže být pravda, měla s Enricem službu a teď tady leží zraněný a jde mu o život. Nasedla do vrtulníku, nastartovala a co nejrychleji letěla do nemocnice. O kluka z černého bouráku se nikdo víc nestaral. Přijede pro něj sanitka. A i kdyby ne, je jim to jedno. Teď jde hlavně o Enrica.
V nemocnici už na ně čekali, Enrica vzali hned na sál. Trvalo to dlouho a to čekání bylo jako nejhorší sen. Už to tu bylo zase. Zase se tu sešli úplně všichni, i Höppler do kterého by to neřekli přišel.
Dopadlo to dobře, lékař jim oznámil, že Enrico bude v pořádku. Je teď na pooperačním a spí po narkóze. Bylo to o vlásek, ale dostal nejlepší péči a bude v pořádku. Všem se hned znatelně ulevilo. Pustili k němu Biggi a Karin.
Sedly si na židle u jeho postele a mlčely. "Děkuju Karin" ozvala se Biggi. "Opravdu nemáš zač" odpověděla. "Karin, chyběla jsi mi, moc." "Ty mě taky!" řekla popravdě Karin. "Co chlapi, Karin, máš teď někoho?" položila Biggi otázku, na kterou se Karin těžko odpovídalo. "Ne, byl tady jeden muž. Ale to už je pryč. Asi mi není souzeno najít lásku." "Nemluv nesmysly a radši mi řekni co se stalo. Tys ho nemilovala, nebo on tebe?" vyptávala se Biggi. "Milovali jsme se oba, ale teď už to nejde, prostě už to nejde a už se mě prosím neptej." v slzách odpověděla Karin a utekla. Biggi to nechápala. Snad to je tím Enricem že je zraněný a Karin je z toho nesvá, nebo jí opravdu někdo opustil a ublížil? Kolikrát ještě? Vždyť už si toho Karin prožila dost. "Jestli ti někdo ublížil, tak si ho podam, Karin." zašeptala Biggi a sedla si blíž k Enricovi aby ho mohla vzít za ruku.
Enrico se brzo probral. Uzdravoval se rychle. Biggi u něj seděla pořád. I ostatní ho byli navštívit. Všichni kromě Karin.
"Budu mít jizvu, Biggi, budeš chtít zjizvenýho chlapa?" ptal se Enrico. "Blázne! Ta jizva neni zas tak hrozná, nepřeháněj. A každej pořádnej chlap má nějakou tu jizvu mít ne?" smála se Biggi. "Tak dobře, věřím ti." řekl Rico vesele a přitáhl si Biggi blíž k sobě. "Ale tys mi udělala pořádnou jizvu na srdci, víš to?"
"Enrico, když já nemohla... nevěděla jsem... promiň." koktala Biggi. "Neomlouvej se už. Ale slib mi, že už mě nikdy neopustíš Biggi, moc tě miluju!" řekl Rico a pohladil Biggi něžně po tváři.
"Slibuju!" řekla Biggi a pak už se jen dlouze líbali.
Karin si vzala dovolenou. Svedla to na chřipku. Trápila se, ale zároveň měla radost. Neuměla si s těmi city poradit.
Když byla takhle doma týden, rozhodla se zavolat Biggi a pozvat jí k sobě domů. Ta samozřejmě souhlasila a přijela témeř okamžitě. "Tak co, Karin, co chřipka" ptala se hned ve dveřích. "Chřipka? Jo, dobrý. Pojď dál." řekla Karin a už strkala Biggi dovnitř. Byla ráda, že jí vidí. "Tak co, jak je Enricovi? Chceš čaj nebo kafe?" ptala se Karin. "Čaj. Rico je už skoro v pořádku, brzo ho propustí. Za to můžeme děkovat tobě." "Ale jdi. Biggi, promiň mi ten můj výstup tam v nemocnici" omlouvala se Karin. "Co blázníš, to je v pořádku, jenom mi řekni co se stalo. Neměly jsme před sebou tajnosti, doufám, že se to nezměnilo" ptala se Biggi. "Ne, ale nečekej vyprávění do podrobností, ještě to bolí víš" vysvětlovala Karin. "To chápu, tak povídej. Kterej grázl ti ublížil co?" vyzvídala Biggi. "Kdo to byl, to ti neřeknu. Milovali jsme se. Moc. Bylo nám krásně. Ty určitě víš o čem mluvím. Ale zkončilo to, protože on miluje jinou... Nepřerušuj mě, nech mě to doříct" zastavila Karin Biggi která už se nadechovla že něco řekne. "Víš, on ji miluje a ona jeho taky. Je to krásná láska a já bych ji nedokázala rozbít. Bude to asi ještě dlouho bolet, ale doufám, že pohled na tebe a Enrica mi všechno trápení vynahradí." dokončila Karin svou řeč. Biggi ji se slzami v očích objala. "Karin, neboj, my to zvládnem. Pomůžu ti se z toho dostat. A věř že někde na tebe ta pravá láska čeká. A bude stát za to!!!"

Super příběh =o)